Věrní fanoušci nezapomínají, a i kdyby náhodou, máme tady institut minialba pro případ, že na regulérní řadovku je ještě stále čas. Trio vagabundů BLACK TUSK si právě touto krátkou smrští vyplňuje prostor mezi posledním a následujícím albem a dělá to opět stylem pro sebe typickým. Někdy je vcelku jednoduché psát recenze kapel, jež svůj styl nehodlají nijak reformovat. Nabroušená metalová jízda opět jednou bezohledně vlítne do vašich příbytků a chová se přitom jako neurvalý křupan z amerického Jihu.

Snad jen trošku zmínka o zvuku, který je opět o něco více obhroublejší, přičemž kytary lze pojmenovat jako zvukové ztvárnění Válcoven plechu Frýdek-Místek. Ani ty smyčce v úvodu „The Weak And The Wise“ neznamenají žádnou výhybku z předem nalajnované tratě. Jakmile se ozve basa a po ní další výkřik jednoho z trojice opět se naprosto účelně doplňujících vokalistů, je vše zpět na svém místě.

Bez nějakých prodlev, či zdržujících blbůstek to celé pěkně odsýpá v agresivně demonstrativním stylu, kde však zároveň není příliš místo pro pózy. Pakliže za ně nepovažujeme až důslednou snahu o dřevorubeckou image (bezpochyby v tomto případě nepředstíranou), jež jde ruku v ruce se zdrcující hudební náplní. Jednotlivé kytarové riffy opět nepřekvapí, ale jejich dávkování a údernost je přesně tím, co si lid žádá. Hobluje se o sto šest, občas se na okamžik zpomalí a pak se znovu jede do plných a jako celek to šlape bez jakýchkoliv nudných pasáží. Prostě řádně nakopnutá metalová party.

Minule jsem zde řešil dilema, zda-li má cenu investovat svoje peníze a čas do další a další produkce podobných uskupení, ale „Tend No Wounds“ mě přesvědčilo, že tady není moc co řešit. Samozřejmě ve prospěch BLACK TUSK. Ti sice znovu nepřinášejí nic světoborného, ale nechat se z času na čas pořádně nakopnout má taky něco do sebe, nemyslíte?